Včera jsem to strašně přehnal. Tedy nejspíš. Vím,  že jsem byl unavenej z práce a zašel na jedno do mé oblíbené hospody Klub Naftařů. Jirka, věčně uřvaná  a věcně pomalá obsluha, se ten den rozhodla zlikvidovat i poslední štamgasty podniku novou fintou "když to nejde po zlým, vyženu vás po dobrým" a začal nalívat panáky vyděračským stylem kdo se se mnou nenapije není kámoš. Ta lihová přeháňka začala kolem deváté večerní. Zhruba od desáté večerní už mám okno. Spíš výlohu. Nebo ještě lépe skleník. Obří skleník nějaké světově proslulé botanické zahrady.  Dál už ani ťuk. 

    Až teď. Pěkné sobotní poledne. Většina mých vrstevníků se sportovními obličeji nasedá na svá značková kola a vyrážejí směř prígl potrápit svá značková těla a já sedím doma na záchodě a přemýšlím jestli bylo nutný takhle se zřídit. Nebylo. Skoro nikdy  není nutný se opít. Sedím a chce se mi zvracet i když celkem není co. Navíc mě bolí hlava  a to je na křeče v břiše opravdový bonus. Před chvíli sem si dal na spravení písmenkovou polívku a tak to teď vypadá, že se z mého  žaludku stane spisovatel.

    Začínám naprázdno polykat, zvracet se dnes rozhodně bude. A taky že ano, show právě začíná. Nemám ty chvilky kdy  mi obsah žaludku zpětně oznamuje co jsem včera všechno vypil, na co jsem byl pozván atd. zrovna rád. Kromě lihovin a abecedy  zvracím samozřejmě i mrkev  - ta je tam vždycky, mám dojem že někde vedle žaludku je orgán, ve kterým se dušená mrkev (kterou pozřeme) skladuje a pak jen čeká na svou chvilku slávy.  Ve mezipauze koukám do záchodu a mezi jinými písmenky velké abecedy, vidím celkem zřetelně slovo OLDO. Pěkná náhoda, myslím si, a žaludeční šťávou mažu tento výjev. ZDECHNI je ale dalším výtvorem polévky "Plný hrnec" a já začínám mít nepříjemný pocit v žaludku (poprvé obrazně).

    Časem zvracím aniž by bylo co, ovšem křeče neustávají spíše naopak. Očekávám poslední nápor a pak úlevu, ale místo toho cítím jak se mi (poprvé doslova) zvedá žaludek. A  ústy jde ven. Už jen z toho pocitu by mi paradoxně bylo na blití. Nicméně to teď řešit nemůžu. Koleny svírám záchodovou mísu a umírám bolestí. Žaludek je venku, střeva následují. Mají opravdu hodně metrů - doktoři nelžou. Mít ve škole zkoušku z anatomie, složím ji na výbornou. Svaly ochabují  a mé kosti  změklé alkoholem se rovněž poroučí ven. Přestávám být pánem situace.

    Nebudu vás trápit podrobným popisem následujícího, prostě sem v  tom hajzlu skončil celej. Za plnýho vědomí a úplně převrácenej, kůži dovnitř. Očima čumím na temeno svý vlastní hlavy (ale jo,  ještě nejsem úplně plešatej) a říkám si jestli se to není jen divnej sen a já se probudím ožralej a odmočenej ve studené vaně jako obyčejně. Není. 

    Jediné co snad zbývalo k dokonání tohoto nihilistického díla by bylo spláchnout a odebrat se do městské kanalizace. Vlastně proč ne? Zaúkoloval jsem na mém povrchu volně plandající slepé střevo a to (z radosti nad nabytou  užitečností) sic poslepu přesto elegantně spláchlo.

    Cestou odpadními rourami do Veverské Bítýšky (kde taky jinde by splašky z celýho Brna měly končit, že? ) mi problesklo hlavou: Má dneska Jirka otevřeno nebo budeme muset jinam?

    Johny Azbest,  7. června 2003